horoskopy na dnešní den

Umíte odpouštět?

Představme si, že jdeme sami prázdnou ulicí. Ozve se svištivý zvuk a vzápětí se naše bílá košile začne barvit do ruda. V naší hrudi zeje šíp. Co uděláme? Budeme se snažit zjistit, kdo vystřelil, kde se skryl, proč použil právě tento druh šípu a proč to vůbec udělal? Ne, nebudeme. Cele se zaměříme na šíp a budeme se ho snažit co nejrychleji vytáhnout. Bude-li nám někdo radit, abychom i s šípem v hrudi začali honit střelce, asi ho neposlechneme.

Nyní si představme že šíp symbolizuje pocit, že nám bylo ublíženo. Při této představě pro mnoho z nás nastává radikální změna situace.

Říká se, že první nůž v zádech není naše vina, druhý však již ano. Šípy v naší hrudi symbolizují náš hněv a nenávist. Ty bývají největší překážkou zdraví, spokojenosti a štěstí. Je až paradoxní, jak i přesto jsou v našem srdci ponechávány a téměř hýčkány. Již Seneca, ve čtvrtém století před naším letopočtem, popsal hněv a nenávist jako nejhnusnější a nejšílenější ze všech emocí. Jejich destruktivní účinky byly zdokumentovány rovněž mnohými vědeckými výzkumy. Byly obviněny z vzniklých nemocí, úrazů, srdečních kolapsů, předčasných úmrtí, z ničení hodnot a tvorby zla.

Matka boží, která se zjevila v Medžugorje, chtěla po lidech odpuštění. Ano, v odpuštění je síla, v odpuštění je úleva, odpuštění je lék. Vždyť naši nenávist a náš hněv doprovází sebeničivé utrpení. Přitom je to jen pouhý pocit, že odpustit nelze. Jen my sami soudíme sebe a soudíme druhé. Jak moc a jak často tak činíme je jen na nás. Najdeme-li dostatek pokory k odpuštění našim viníkům a tento akt opravdu provedeme, budeme velmi překvapeni, co všechno se s námi od té chvíle začne dít. Jakmile opravdu odpustíme, pocítíme nečekanou lehkost a úlevu. Duševní i tělesnou. Napjaté vztahy se jako zázrakem zklidní. Trpíme-li tělesnou nemocí, její příznaky ustoupí. Otevřou se před námi nové netušené možnosti a životní cesty.

Dokázat odpustit je velkým stupněm na naší duchovní cestě. Není to složité. Kupodivu je to vlastně velmi jednoduché. Jediné, co potřebujeme, je chtít. My si však často představíme osobu, která nám ublížila a náhle si naprosto nedokážeme představit, že bychom o odpuštění měli vůbec uvažovat. Někdo nám sice řekl, že jí máme odpustit, že tím pomůžeme hlavně sobě, ale my, v myšlenkách na vše, co se stalo, říkáme, že to nejde. Jako soumaři za sebou dál vlečeme pytle s pískem, symbolizující tíhu tohoto stavu. A věci kolem nás nejdou tak, jak bychom si přáli a my se často přistihneme, že máme zaťaté pěsti a svaly v obličeji napjaté. Bolí nás hlava, bolí nás na hrudi, necítíme se dobře.

Není ani tak těžké provedení samotného odpouštěcího aktu, jako je těžké vyhrát boj se sebou a k odpuštění přistoupit. Představme si osobu, která nám ublížila. Vžijme se do ní. Pak nahlas nebo v duchu pronesme naši žádost o odpuštění toho, čím jsme ke špatné věci přispěli my sami a přejme si urovnání našich cest. Nezvažujme stále míru zavinění, odpusťme velkoryse a beze zbytku. Opravdu nezáleží na formě, jakou to provedeme. Záleží na stavu našeho srdce. Že se nám to povedlo, zjistíme okamžitě. Dýchá se nám lépe, cítíme se svobodně a volně, máme elán do života. Paralelně s našim odpuštěním a zlepšením našeho duchovního a zdravotního stavu, dojde k podobným změnám i u osoby, které jsem odpustili. Dokázali jsme malý zázrak. Rány osudu a ublížení jsme přetavili na učební materiál poskytnutý životem naší duchovní pouti.