horoskopy na dnešní den

Mýtická kočka

Kočka a její vlastnosti Kočka je už osm tisíc let průvodce člověka jeho životem. Žije s ním, mají se navzájem rádi. Kočky byly ochočeny člověkem, protože si je dokázal přilákat. Na co? Ve svých osadách si totiž skladoval obilí a tam se daly nachytat krysy a myši. Vzájemná výhodnost dala lidi dohromady s tvory, kteří dokázaly chránit úrodu. Kočky patří mezi teritoriální zvířata, všechny si značkují svoje území. Ale to se může bohužel stát i u vás v domácnosti. V jeho temném koutku se také jednou bude snažit najít místo pro mladé.

Dovedou se mezi sebou dorozumět a vydávají různé zvuky. Mňoukání a mručení patří mezi ty nejtypičtější. A pak něco, co sami dobře znáte. Kočky prospí celý den, aby byly připravené na lov v noci. Špatně se tak přizpůsobují vašemu rytmu. A jejich milé broušení drápků třeba do vašeho křesla není zlomyslnost. Ve skutečnosti si tak protahují a čistí údy. Pokud se třou lidem o nohy, je to nejen projev přítulnosti, ale i značkování člověka svou osobní vůní. Když syčí, cítí se ohroženy a možná i napadnuté nepřítelem. Dejte si tedy pozor!

Záhadné smysly

V evropském středověku se kočky spojovaly s kouzelnictvím, proto nebyly nijak milovány. Spíš opravdu pronásledovány. V kočky se totiž prý mohly podle libosti proměňovat čarodějnice. Proč si to naši předci mysleli? Kočka vidí šestkrát lépe než člověk, hlavně v temné noci. Uvnitř oka má vrstu pigmentových buňek, které odrážejí světlo ( tapetum lucidum ). Proto její oči září jako reflektory a dokáží vás překvapit. Část odraženého světla se pak zase zornicí dostává ven. Taky další věc je jiná. Ve srovnání s lidmi mají kočky jeden smysl navíc. Jde o chuťově čichový orgán, který umožňuje samci bezpečně poznat samici v říji... Vlastní taky legendární orientační smysl. Historky vyprávějí o takových, které našly cestu domů i na stovky mil. K tomu jim pomáhají skryté schopnosti, ale zatím jsme nepochopili způsoby, jak se orientují v neznámé krajině. Možná jde o jejich vnímání magnetizmu.

Mýty a legendy

Psi se nikdy nedostali na tak výborná místa v pověstech a legendách jako kočky. Hlavně je to tím, že kočky působí opravdu záhadně. Přes den se chovají lhostejně, líně a přítulně, ale v noci se mění v lovce. Dovedou se pohybovat nesmírně tiše,
sledují pečlivě prostor, slyší i ten nejslabší hluk a ucítí každého živočicha kolem sebe. V Egyptě je přímo zbožňovali, hlavně díky uctívání Bastet. Šlo o bohyni domácího štěstí, spokojenosti, tance a vůbec pohody. Tak asi na Egypťany kočky působily, když se nemuseli pořád bát útoků hlodavců z Nilu na svou úrodu. Na západě se taky sice všeobecně myslí, že zvířata nemají duši. Ale třeba v Japonsku se údajně můžou přeměnit v superduchy. To mohlo způsobit, že i buddhisté věří, že do koček se vtělují duše velmi ušlechtilých lidí. Takže pozor, křehké, netrápit.

Kočky zkrátka podléhaly různým představám lidí, asi podle toho, jak na kultury působily. Jednotlivé oblasti světa si vždy myslely o kočkách rozdílné věci. Třeba Sumerové věřili, že černá přináší smůlu, naopak v Británii soudili, že je to přesně naopak. Ve státech amerického Středozápadu vítají takovou kočku jako hosta, protože její návštěva přináší štěstí. Tak nevím. Ale kočka umí i zachraňovat. Podle legendy byl kdysi jeden barmský chrám přepaden a nejvyšší kněz byl zabit. Jeho oblíbená chrámová kočka vyskočila na jeho hlavu a proměnila se v birmu. Tam, kde se její tlapky dotýkaly knězova těla, zůstala srst bílá jako symbol posvátnosti. Tento zázrak probudil mnichy, aby útočníky zahnali. Něco na tom přeci jen bude, že kočka cítí dost pro nás neviditelných věcí, na které po nocích reaguje.

Výstavy koček

Už v polovině 19. století se v Evropě stalo módou vlastnit exotické kočky. Brzy se otevíraly kluby, které vytvořily standardy a porovnávaly jejich jednotlivé typy. První skutečná výstava koček proběhla v Londýně v roce 1871, uspořádal ji Harrison Weir. Mimochodem, vyhrálo perské kotě. Vystavování pomohlo vytvořit nesmírné množství plemen, které tak potěšují návštěvníky. Mezi favority vždycky patří birmská posvátná, dlouhosrstá perská, ruská modrá nebo habešská, angorská a turecká van. Předváděná plemena ve výstavních kruzích vypadají často odlišně od svých kočičích předků. Ale instinkty divokého lovce v nich přesto zůstaly. Někdy se proto šampiónky nechovají v domácnostech, ale ve velkochovech na prodej. Ale jestli z ní má vyrůst opravdu přítulná společnice, potřebuje od mládí styk s člověkem. Pokud není součástí lidské rodiny, může se z ní totiž stát trochu neurotik. A taková kočička příliš nepotěší děti. S výstavami souvisí jeden zajímavý příběh. V roce 1898 obědvalo ve slavném Londýnském hotelu Savoy 13 lidí. Host, který odešel první, byl zakrátko nato zabit a tak se naplnila stará pověra. Ve 20. letech proto sochař Basil Ioanides vyřezal ze dřeva metr vysokou kočku. Až dodnes tato kočka pojmenovaná Kaspar vždy sedí u stolu na místě třináctého hosta a servíruje se jí celé menu, aby hosté nepropadli pověrám a chodili sem jíst.

Kočka pořád hodně znamená i v našem moderním světě. Ernst Blofeld, smrtelný nepřítel Jamese Bonda, měl vždy při střetnutí po ruce bílou perskou kočku. Většina z nich se ale používá k mírumilovným účelům. Chovatelé se k nim většinou chovají velmi pěkně, starají se o ně nejmodernějšími prostředky. Ale většina z nich zůstává těmi starými milými, ale k hubení škodných zvířat určenými kočkami. Hrají si s námi a mazlí, ale hned umí poškrábat. Ať už tedy žije na venkově nebo ve městech, pořád to bude stejná kočka. Mňau.